Jordánova cesta na Lomničák: Jedna z povinností, kterou si v Tatrách nesmíte nechat ujít 
V zimě jsme začali plánovat výlet do Tater na vysokohorskou turistiku (VHT). Hlavním cílem byla Jordánka a základnou pro tuto akci se měla stát Téryho chata. Termín byl stanoven na 20. – 24. července. Přihlásili se Kuba s Natkou, Martina, Toňa, Berťas a já, ostatní asi neměli chuť na delší túry. 🙂
Již v prosinci jsem zablokoval 6 míst a doufal, že nám počasí vyjde. Na jaře se Marťa omluvila kvůli jiné tradiční akci. Začal jsem hledat náhradníka a hned se přihlásil Jirka Doktor: „tvl, jedu, to je můj sen!“
Středa před odjezdem – Natka dostala antibiotika. Nakonec se ale rozhodla jet s námi, a když bude nejhůř, zůstane na chatě a bude hlídat místo u stolu .
Vyrazili jsme v pátek odpoledne směr Vyšné Hágy, naše tradiční místo pro přespání. Doktor se těšil na Soňu v XXL bufetu, ale ta tam už nepracovala. A to i navzdory tomu, že jak říká Doktor, byla zaměstnanec roku. Že by její kladný vztah k alkoholu? 🙂
Ráno jsme nasedli na tramvaj a přejeli do Starého Smokovce. Natka jako marod jela na Hrebienok lanovkou, my ostatní šli pěšky. Jak už mám vyzkoušené, na Hrebienku jsme byli ve stejnou dobu a ušetřené 13 € jsem radši vyměnil na chatě za tekutiny .
Na Téryho chatu jsme dorazili kolem 11 hodin. Ubytovali jsme se v pokoji, který jsme měli sami pro sebe, což bylo super. Přemýšleli jsme, co s načatým dnem, a rozhodli se pro výstup na Baranie rohy. Natka a Toňa zůstaly na chatě, my ostatní jsme vyrazili do Baranieho sedla a pak na Baranie rohy (2526 m n. m.). Pro mě to byla pěší premiéra, pro Kubu, Doktora a Berťase úplná premiéra. I když rozhledy nebyly nic moc, aklimatizace byla perfektní
Další cíl – Ľadové štíty.
Ráno jsme v klidu posnídali a vyrazili do Sedielka. Tam se rozhodlo, zda Natka půjde s námi, nebo se vrátí na chatu hlídat místo u stolu. V Sedielku jsem všechny ujistil, že ta nejnamáhavější část je za námi, a pokračovali jsme dál. Počasí bylo ideální – oblačnost se střídala s jasnými okénky, což vytvořilo dramatické podmínky, které mám rád .
Na Malém Ľadovém štítu (2602 m n. m.) jsme chytli skvělé podmínky. Vrcholové foto, krátký sestup a pak jsme se navázali do dvou družstev na hřebeni k Velkému Ľadovému. Celý hřeben jsme prošli v pohodě. Na Velkém Ľadovém (2627 m n. m.), třetím nejvyšším vrcholu Tater, nám už oblačnost moc rozhledů nenabídla, ale jinak bylo počasí parádní. Nefoukalo, bylo teplo a vrchol jsme měli sami pro sebe. Strávili jsme tam v klidu hodinku, svačili a poslouchali Doktorovy nadšené komentáře.
Cesta zpět byla pohodová. Ujistil jsem všechny, že už není potřeba být navázaný, teď už je to jen „dálnice“. Špagáty jsme tedy sbalili do batohů. Pozitivní paměť fungovala – na pár těžších úseků jsem zapomněl, ale všechno jsme zvládli bez problémů. I přes Ľadového koňa, kde by se špagát hodil, jsme se probojovali a šli dolů.
Nedělní večer na chatě byl opět plný lidí, ale nějak se nám podařilo najít místo u stolu, které jsme neopouštěli až do večerky. Diskutovali jsme o zítřejším výstupu na Lomničák, Jordánku.
Nemám rád neznámé trasy a zodpovědnost za ostatní. Přípravě jsem věnoval hodně času, ale i tak mám obavy z sestupu z Lomnického sedla. Plán je jít Gypsiho ferratou do Téryho kuloáru, ale nástup je prý těžké najít.
Všichni chtěli jít, i přes mé obavy. V hlavě jsem měl tři varianty sestupu: Gypsiho ferrata, Filmársky žlab, lanovka na Skalnatou a pak to po značce obejít. Uvidíme, co uvidíme, hlavně jak nás bude honit čas.
Ráno vyrážíme před osmou. Hned za chatou potkáváme horského vůdce s klientem, kteří míří stejným směrem. Skvělé, budu mít jistotu, že jdeme správně 😊.
Podcházíme Pyšný hřeben a začínáme se škrábat vzhůru žlabem do Jordánovy štrbiny. Díky informacím, které jsem nastudoval, je cesta celkem jasná, takže horského vůdce nepotřebujeme. I když není na škodu si potvrdit, že jsme na správné cestě 😊.
V polovině žlabu se však vůdce otáčí a vede klienta zpět dolů, prý to nezvládne. No, 360 € za procházku do žlabu bez vrcholu, to je docela úlovek.
My pokračujeme dál. Není kde zabloudit, takže v klidu docházíme do Jordánovy štrbiny. Poslední věž a Lomnickou věžičku obcházíme zleva a dostáváme se na začátek samotné Jordánky. Cesta je zde již jasná, většinou po řetězech nebo kramlích. Vůdcovskou část přenechávám Berťasovi, který nás dovede až na vrchol Lomničáku. Skvělá práce! Kuba s Natkou a Doktorem dorazí nedlouho po nás.
Povinné fotky, povinná kávička na Lomničáku a hurá normálkou dolů, tzv. Emeryciho nářkem. Hned na začátku je odřezané původní řetězové jištění. Některé těžší pasáže jsou přejistěny, ale většina jištění je pryč. Ani by mě to tolik nevytočilo, kdybych pak to jištění nenašel ve stěně na několika hromadách. To opravdu považuji za prasárnu. Asi to TANAPákům nevadí.
Dorážíme do Lomnického sedla a přemýšlím, kudy dolů. Sešel jsem příliš nízko pod Gypsiho ferratu, u které stejně přesně neznám nástup, takže volím jistotu a sestupujeme Filmárským žlabem. Žádná hitparáda, ale je to jasná linie bez bloudění. Jen pak vyjít na Téryho chatu oba Hangy 😊.
Ale i to se zvládá. Jsme na chatě. Celá šichta nám zabrala bezmála 9 hodin, včetně svačinek a kávičky na Lomničáku.
Poslední večer na chatě. Dopíjíme jegra, dopíjíme hořec a hodnotíme. Všichni jsou spokojení. Já chválím Kubu, že se ujal vedení ve své skupince, chválím ostatní, že krásně šlapali a nekecali 😊. Ale hlavně jsem spokojený, že vše se zvládlo na pohodu, nikde jsme nebloudili, nemuseli jsme vytahovat čelovky a nikoho nebylo třeba ošetřovat či volat vrtulu 😊.
Parádní akce. Určitě zopakujeme. Teď už jen rozhodnout, co bude další na řadě. Děkuji všem účastníkům!
Více fotek na Zoneramě