Neuplynul ani týden a již znovu jedu na Jordánku. Tentokrát s Ivou. V pracovním týdnu začneme plánovat, co o víkendu. Počasí hlásí krásné. Mně ještě platí na víkend slovenská dálniční známka, tak není čas ztrácet čas. Já měl v plánu někdy dát Pyšné štíty, Iva nebyla ani na Pyšných ani na Jordánce, tak proč to nespojit, že?
V pátek vyrážíme pod Tatry, přespíme v autě, budíček před pátou a v 5:58 vystupujeme z tramvaje ve Starém Smokovci a hurá vzhůru směr Hrebienok a Teryho chatu. Po osmé jsme na chatě, dáme si čaj, kávu, kofolu, brzkou svačinu a hurá do Mačacieho kotla směr Pyšné štíty. Velký Pyšný štít je se svojí výškou 2621 m n. m. čtvrtým nejvyšším vrcholem Tater.
Opět vstupuji do neznáma. Zezdola jasná linie. Tudy, tudy, tam na tu polici, po ní dál do žlabu a žlabem hore do sedýlky pod Malý Pyšný štít.
Jak jsme řekli, tak jsme vykročili. Police – pěkný, jen dojdeme na její konec a projít tudy není úplně to, co by člověk chtěl. Navíc pod námi je občas zřetelný chodníček, kterým se dá určitě jít poněkud snadněji.
Tak tedy zpět, kousek slézt a po chodníku dále. Tím jsme ztratili cca 20 minut, takže nás předešla skupinka pěti Poláků. Výše ve žlabu jdeme před ně, nahoře v Malé Lastovičí štrbině máme již náskok. Je to hřebenovka, tak jdeme po hřebínku. Pravda, jako I+ to nevypadá, ale stále to jde. Celkem v pohodě docházíme na vrchol Malého Pyšného 2590 m n. m.
Musíme slézt dolů do Lastovičej štrbiny. Zde se rozhodnu Loktibradu – desetimetrovou věžičku – obejít zprava. No, určitě špatná volba. Dostali jsme se do těžšího lezeckého terénu. Zde si slovo bere Iva. „Já říkala, že v tom odkazu, co jsi posílal, psali za V, a ty nééé, lezečky nejsou třeba, je to max za II.“
No nic, vyhlídnu si komín, kterým to zkusím vyrvat nahoru. Naštěstí jsem si na dojištění vzal aspoň tři friendy. I tak se ale bojím, což úspěšně maskuji sprškou sprostých slov. 😊
Dolézáme na vrchol Velkého Pyšného štítu, kde jsou již ti Poláci. Oni nejspíš šli tou I+, a my tou lezeckou cestou. Nevadí. Je krásně, tak proč si z pěší túry neudělat lezeckou akci. Svačina, vrcholové foto, rozhledy, krása.
Zde popis zněl jasně. „Slaňák do Bachlerovy štrbiny je v celkem logickém místě. Slanění 3×10 m.“ Jenže slaňák nenašli ani Poláci, ani my. Já volím slézání žlábkem, Ivku v jednom místě spouštím. Opět si bere Iva slovo: „Proč brát dlouhé lano, když si můžeme vzít krátké, že?“ Ale i těch 38 m nám bohatě vystačí. Úspěšně jsme v Bachlerově štrbině, přelezeme Zubatou věžičku do Zubaté štrbiny a už jsem ve známém terénu. Zde předávám první konec lana Ivě, která mě přivede k vrcholu – přes Jordánovu štrbinu a Jordánku na Lomničák 
Máme nádherné rozhledy. Můžu si částečně nakoukat Vidlový hřeben, další z mých tatranských snů. Vrcholovka, svačina a dolů do Lomnického sedla. Zde si dávám tu práci a dohledávám nástup na Gypsyho ferratu. Tou sice v plánu jít nemáme, ale chci vědět do budoucna, kde ji dohledat.
My se už dáváme jen po značce na Skalnatou, kde dáme na návrat hořce a pak nepříjemný sestup přes Štart do Tatranské Lomnice.
Krásný zážitek, kurevská šichta. 23,5 km, nastoupáno necelých 2000 m, hřebenovka s lezeckými proložkami místy za V, to vše za 12h42min.
Neděle už jen skutečná turistika z Tatranské Polianky přes Slezský dom a Batizovské pleso do Vyšných Hágů a po obědě tradá domů.
Parádní nárazová akce. Takové mám nejraději. Vyhlédnout si v Tatrách vrchol, postupně sehnat info a jak je okno, tak hurá si jet splnit svůj sen.
Děkuji Ivě, že mi k tomu pomohla 😊
Více fotek na Zoneramě