Stala se z toho už oddílová tradice. Každý červenec vyrážíme do Vysokých Tater za tím nejlepším, co umí nabídnout – hřebenovými přechody, vzdušným lezením, slańováním a dobrodružstvím, které se nedá naplánovat do posledního kroku.
Letos nás bylo sedm. Základnu jsme si udělali na Téryho chatě, odkud jsme během tří dnů podnikli tři skvostné vysokohorské výstupy.
Sestava: Jirka, Janča, Iva, Berťas, Kuba M. a Kuba Černoch, který na poslední chvíli nahradil Natálku.
A protože Tatry by nebyly Tatrami bez předpovědi „odpoledne místy bouřky“, bylo hned od začátku jasné, že to bude hlavně počasí, které bude rozhodovat co kdy a jak. Může se stát že bude na naší straně, anebo, že půjde proti nám 🙂
Den první – Žltá veža místo Prostredného hrotu
V pátek večer přespáváme tradičně u auta ve Vyšných Hágách. V noci dorazí bouřka, ale naštěstí máme střechu nad hlavou. Tedy… na někoho střechou protékalo, jiní spali pod průchodem v klidu a bezpečí 🙂
V sobotu ráno vyrážíme už v 5:32 vláčkem do Starého Smokovce a odtud svižně stoupáme na Téryho chatu.
Po krátkém odpočinku míříme směrem na Prostredný hrot. Už při výstupu žlabem za Žlutou stěnou ale Kuba Černoch uznává, že dnešní terén nebude úplně jeho šálek kávy. A právě schopnost říct si „dnes ne“ bývá v horách jedním z nejlepších rozhodnutí. Není důležíté stanout na vrcholu, ale zpět v bezpečí chaty u hořce 🙂 Po té co jim nachystám slanění zpět do doliny, my pokračujeme dál.
Ve štěrbině pod Prostredným hrotem měníme plán. Předpověď stále straší bouřkami, a tak místo delšího pokračování volíme výstup na Žltou vežu (2385 m).
Mraky se honí, bouřky nikde.
Obdivujeme ikonické plotny v Malém Hrotu a pokračujeme na vrchol Žluté veže, který jsme si mohli vychutnat bez jediného hromu.
Den druhý – Přechod Ľadových štítů
Druhý den přichází jeden z vrcholů celé akce.
Volíme hřeben Ľadových štítů přes Pfinnovu kopu, klasickou hřebenovku, která je popisována jako jedna z nejkrásnějších hřebenovak v Tatrách (krásná je, ale jsu hezčí, techničtější, lezečtější, náročnější, zkrátka dají vám víc emocí.) Ale tato hřebenovka nabízí možnosti rozumného ústupu, pokud by se počasí rozhodlo ukázat svou horší tvář.
Kuba Černoch tentokrát sází na jistotu a vyráží na Zbojnickou chatu.
Začínáme Pfinnovou kopou (2121m), pokračujeme hřebenem na Malý Ľadový štít (2602 m), následně Velký Ľadový štít (2628 m) – třetí nejvyšší vrchol Tater – a nakonec Zadný Ľadový štít (2512 m).
Za Velkým Ľadovým nás čeká legendární Ľadový kůň – úzký, vzdušný úsek hřebene, který budí respekt snad u každého, kdo na něj vstoupí.
Počasí opět drží.
Tatry nám tentokrát přály víc, než jsme si vůbec troufali doufat.
Den třetí – Pyšné štíty a improvizace pod Taktovkou Tater.
Na třetí den máme připravený přechod Pyšných štítů.
Vzdávám myšlenku na původní plán jít to z Baranieho sedla, tomu úplně nenahrává počasí a velká skupina.
Jenže hned v Mačacím kotli při nástupu pod Malý Pyšný přichází první komplikace. Neodbočíme tam, kde jsme měli, a na hřeben se dostáváme úplně jinudy.
Výsledek?
Musíme přelézt ještě Střapatou vežu (2565 m).
Ostatní možná trochu kroutili hlavou, ale mně to vlastně vůbec nevadilo. Původně jsem stejně chtěl jít celý hřeben už od Baranieho :)) (opravdu to nebyl úmysl, ale potěšilo mě to )
Střapatá veža nabízí krásně ostrý hřeben a po ní následuje slanění na plánovanou trasu.
Pak už přichází Malý Pyšný štít (2590 m) a vzápětí hlavní cíl – Velký Pyšný štít (2621 m), čtvrtý nejvyšší vrchol Vysokých Tater.
Při sestupu mě terén znovu zkouší. Stejně jako při minulé návštěvě mě malý žlab svádí příliš doprava na stranu Malé Studené Doliny. Chvíli to vypadá, že bychom si z jednoduchého trojkového terénu mohli nechtěně vyrobit lezení o dvě obtížnosti těžší jako minule. Radši se včas otáčíme a nacházíme správný směr.
V Bachledově štrbině je jasné, že dnešní tempo není na další vrchol. Myšlenku na Lomnický štít proto necháváme na jindy a míříme zpět.
Jenže…
Člověk míní, Tatry mění.
Dorazíme přesně tam, kam jsme měli. Jenže já si to místo nepamatuji, znervozní mě hluboký strmý žlab se sněhem. Takže logicky pokračujeme tam, kam jsme pokračovat nechtěli a neměli. :))
Chvíli hledám průchod žlabem, není sice složitý, ale hlavou mi běží scénář, že budeme muset sestoupit hluboko do doliny a následně se přes Velký Hang vracet zpět k chatě. Stále se snažím najít průchod na pravou ruku přes skalní žebra.
A pak se objeví první kamenný mužík. Pak druhý, třetí
A najednou vede nenápadná stezka traverzem z pod Západní Lomnice až zpět na Téryho chatu.
Nakonec jsme našli cestičku, o které i Fogl pochyboval, že vůbec existuje. My si ji nazvali Maďarský chodník, neboť jek Fogl podotkl, tudy chodí jen Maďaři. 😊
Tatry prověří nejen nohy
Po návratu Doktor s vážnou tváří prohlásil, že se jde uložit na JIP.
A vlastně se není čemu divit.
Tři dny v exponovaném terénu, neustálé rozhodování, hledání správné cesty, koncentrace při lezení i slanění… To všechno člověka unaví možná víc psychicky než fyzicky.
Právě proto jsou Tatranské hřebenovky tak výjimečné.
Nejde jen o sílu nebo kondici.
Rozhoduje zkušenost, klidná hlava, schopnost číst terén a hlavně umění ve správný okamžik změnit plán a přizpůsobit se situaci, terénu a počasí.
A přesně to jsme si letos znovu připomněli.
Návrat do reality
V úterý ráno už nás čekal jen pohodový sestup.
Klid horských hřebenů ale skončil prakticky u Rainerovy chaty.
Během několika minut jsme se z hřebenů bez lidí ocitli na turistické dálnici plné lidí.
Po třech dnech ticha to byl možná ten největší adrenalin celé výpravy. Je lepší se razit cestu v hřebeni, přelézat a obcházet věžičky, než se strkat na chodníku s davem.
Tatry 2026 byly vlídné a skvělé.
Tři dny, tři hřebeny, několik vrcholů nad 2600 metrů, slanění, ještě více zážitků. Někteří si zkompletovaly 4 nejvyšší vrcholy Tater – Gerlachovský štít, Lomnický štít, teď přidali Ľadový a Pyšný štit.
Další akce, tentokrát komorní, snad klapne bájná hřebenovka – Koruna Vyseké – Dračí štít, dvojvrchol Vysoké a Těžký štít
PS: Terina byla vždycka trošku jiná. Asi tím že nám k srdci přirostla Zbojnická s bezvadnými Zbojníky.
Ale to jak to na Teryně funguje teď….
