Koruna Vysoké – když se z bájného projektu konečně stane skutečnost.
Dračí štít – Vysoká – Ťažký štít
Jsou hřebenovky, které si člověk vybere, naplánuje a za pár týdnů vyrazí. A pak jsou takové, které v hlavě nosí roky. Pořád se k nim vrací, studuje nástupy, hřebeny, sestupy, čeká na počasí, parťáka a říká si: Jednou…
Pro mě byla přesně takovým projektem Koruna Vysoké – přechod přes Dračí štít, dvojvrchol Vysoké a Ťažký štít.
Můj dlouholetý tatranský magnet a tak trochu bájný projekt. Jenže Tatry mají jednu nepříjemnou vlastnost – nestačí něco chtít. Musí se sejít počasí, volný čas, podmínky a správní parťáci.
A letos se to konečně povedlo.
Za těch několik let čekání se navíc stala docela zajímavá věc. Z Berťase, mého syna, mi mezitím vyrostl parťák, se kterým můžu podobné hřebeny lézt. A Ivu, předsedkyni oddílu, jsem si za tu dobu tak trochu „vychoval“ taky. 🙂
Sešlo se počasí, čas a chuť, takže sestava byla jasná. Jdeme na Korunu Vysoké.
Zlomisková dolina a vzhůru k Drakovi
Výchozím bodem je Zlomisková dolina, odkud míříme pod první dnešní vrchol – Dračí štít (2 523 m n. m.).
Hned tady si dokážeme připomenout jednu ze základních tatranských pouček: když někde existuje rychlá a jednoduchá cesta, ještě to neznamená, že ji trefíte.
Z plánovaného lezení obtížnosti kolem III si vlastní šikovností vyrábím cestu přibližně za V. Místo jasné rovné linie přelézám přes žebro, kde si mi to jeví jasnější :))
No co. Když už jsme sem přišli lézt…
Samotný rozeklaný vrchol Dračího štítu, kterého jsem se bál, už naopak prostupujeme překvapivě v klidu. První vrchol je za námi a před námi se otevírá pokračování směrem k Vysoké.
Přes Vysokou
Z Dračího následuje slanění a přesun pod Vysokou (2 559,3 m n. m.), jeden z nejvýraznějších vrcholů této části Vysokých Tater.
A počítáme-li rozeklaný vrchol Gerlachu jako jeden vrchol, tak Vysoké je pátým nejvyšším vrcholem Vysokých Tater a vlastně celého Karpatského oblouku.
Výstup na první vrchol jenž je ozdoben cepínem je technicky jednoduchý. Následuje krátké slanění do sedla mezi vrcholy a výstup na druhý vrchol Vysoké s charakteristickým křížem. Sem už proudí dost lidí i navzdory tomu že sem řada z nich oficiálně nemůže. Klasickou cestou buď s horským vůdcem, nebo s licencí pro lehký lezecký terén do stupně II+.
A právě tady člověku dochází, že něco, co měl několik let jen v hlavě, je najednou skutečnost.
Stojíme na Vysoké.
Jenže náš dnešní plán tady zdaleka nekončí.
Ťažký štít dostál svému jménu
Z vrcholu Vysoké směr Ťažký štít (2 520 m n. m.) jdeme intuitivně, terén tuhne a přesně v místě kde si řeknu tady necháme smyčku a slaníme, nacházím slaňák.
Pak ale přichází část, kdy začíná být znát délka celé akce.
Ťažký štít totiž svému jménu tentokrát dostál dokonale.
Únava se pomalu sčítá, nohy už nemají ranní lehkost, hlava už začíná být odvařená a hladké tatranské plotny najednou vypadají o něco strmější než před několika hodinami. Technicky nejde o nic, co bychom nezvládali, ale kombinace dlouhého dne, expozice a lezení už vyžaduje plnou koncentraci. Padají i ostřejší názorové výměny kudy lézt :), ale nakonec stojíme i na třetím vrcholu.
Pod námi Chata pod Rysmi jak na dlani – místo kde proběhla ani ne před měsícem validace a kde náš oddíl získal statut Garantované horoškoly ČHS.
Koruna Vysoké je kompletní.
Zbývá slanění dolů na stezku vedoucí ze sedla Váhy přes Kohútík a pak už jen sestup.
A kdo zná podobné tatranské akce, tak ví, že slovo „zbývá“ je v této fázi dne poněkud optimistické.
Čeká nás ještě dlouhý a nepříjemný sestup centrálním žlabem Vysoké, i když jen z jeho spodní poloviny do doliny. Tělo, ale i hlava by už nejraději vyhlásily stávku. Odpočinek je daleko. A jak Berťas shledal a konstatoval. Je zajímavé že mám asi unavenou víc hlavu než tělo. Pořád se musím celý den soustředit na to co dělám a kam šlapu.
Jsem rád že mu takto dochází, že hory jsou víc o té hlavě, psychice a vůli. Kdy není moc prostoru nechat hlavě odpočinout. I když sedíte, rozhlížíte se, svačíte, v hlavě vám šrotuje co bude za další věžičkou, kudy to prolezu, kde najdu místo na slanění.
Z tohoto důvodu ty hřebenovky miluji víc než klasické lezení. Pohltí to každou vaši část těla.
A stálo to za ty roky čekání?
Možná právě několikaleté těšení způsobilo, že moje očekávání byla až příliš vysoká.
Korunu Vysoké jsem měl v hlavě jako jeden z těch velkých tatranských projektů. Majestátnou hřebenovku, která mě svojí krásou a lezením úplně dostane.
A ono vlastně… ne.
Nechci tím říct, že je to špatná hřebenovka. Má atmosféru, krásné vrcholy, exponovaná místa a rozhodně představuje hodnotný horský den. Ale samotný hřeben mě svou krásou až tolik nenadchl.
Po všech těch letech čekání jsem asi očekával něco víc.
Jsem rád, že jsme Korunu Vysoké prošli. Jsem rád, že jsem si mohl tenhle dlouholetý projekt konečně odškrtnout. Ale není to pro mě hřeben, u kterého bych po sestupu okamžitě přemýšlel, kdy ho půjdu znovu.
Pakliže budu přemýšlet o hřebeni na Vysokou, pokusíme se třeba spojit Vysokou s hřebenem Rumanovského štítu a Ganku. To už by mohl být projekt, kdy si vyčíhnout počasí a pro mnohé „nesmyslně“ jet na otočku do Tater.
Lezečky Mad Rock Phoenix poprvé na velké tatranské túře
Koruna Vysoké byla zároveň pořádným testem lezeček Mad Rock Phoenix.
A první dojmy?
Velká spokojenost.
Lezení v tatranské žule, plotny, stupy i dlouhý den byly dobrou příležitostí zjistit, jak se budou chovat. Proto jsem je kupoval. Podrobnější hodnocení si ale nechám na samostatnou recenzi, až v nich budu mít odlezeno ještě o něco víc.
Recenze Mad Rock Phoenix tedy bude následovat.
Projekt splněn
Nakonec možná není nejdůležitější, jestli Koruna Vysoké patří mezi nejkrásnější tatranské hřebeny.
Pro mě má tenhle den hodnotu ještě v něčem jiném.
Projekt jsem nosil v hlavě několik let. Zkoušel najít parťáka. No a za tu dobu mi vyrostl syn, se kterým jsem ho teď mohl lézt jako s parťákem. Přidala se Iva a najednou jsme tam stáli všichni tři.
Na Dračím, Vysoké i Ťažkém.
Někdy se totiž člověk několik let těší na hřeben – a nakonec zjistí, že největší hodnotu nemá samotný hřeben, ale lidé, se kterými po něm jde.
Koruna Vysoké – splněno. ✓
Navíc si Iva s Berťasem zkompletovali celou tatranskou pětku.
Gerlach, Lomničák, Ľadový, Pyšný a Vysoká.
