Minulý víkend jsme si na zpáteční cestě z Tater řekli, že by byla škoda zahodit ideální předpověď. A tak se „náhodou“ upekl další výjezd. K původní sestavě se přidali Kuba, Anička Doktorová a Iva, čímž se výprava rozrostla na úctyhodných šest kusů. Cíl byl jasný: Furkotský štít. A pokud se Tatry dobře vyspí v novém složení ideální fazona a nálada, tak i Satan. Spaní? Klasika – někde na konci doliny, kam oko Tanapu nedohlédne 🙂
Luxusní začátek, na trička v zimních Tatrách
V sobotu vyrážíme v 5 ráno. Před devátou už stojíme pod Štrbským plesem a počasí? Absolutní LUXUS. Stoupáme sjezdovkou na chatu pod Soliskem, vedro jak na Jadranu, jdeme do triček, chybí jen bermudy. Na chatu dorážíme těsně před jedenáctou. Někdo si dává polévku, někdo dezertík, všichni si užíváme slunce a pohodu. Sedělo by se krásně… ale Furkotský štít nepočká.
V poledne se zvedáme, scházíme do Furkotské doliny, nasazujeme mačky a vyrážíme vstříc zážitkům. Počasí je skoro až podezřele dokonalé, klidně by mohlo být o pár stupňů míň. V 15:30 stojíme na vrcholu. Fotíme, kocháme se a se západem slunce scházíme do Bystré lávky k Capímu plesu, kde plánujeme nocleh. Doktor s Kubou pod širákem, Berťas s Aničkou v jednom stanu, já s Ivou v druhém. Tatry jsou tiché, hvězdy blikají, idylka.
Ráno přichází klasické peklo – zmrzlé boty. Naštěstí nefouká a nemrzne nijak dramaticky. Je zataženo, východ slunce se nekoná. Ale to peklo které se odehrálo nad Satanem nám vyrazilo dech.
Balíme, krátká porada a vyrážíme. Jde se na Satana. Pod nástupem necháváme bágly, Kuba si bere jen malinký batůžek na termosku, mikinu a doklady. Já se navazuju s Aničkou, ostatní jdou sólo. Traverz do žlabu bez problémů, žlab krásně vysněžený a tvrdý… místy až trošku moc.
Obloha je zatažená, na výhledy to nevypadá, ale i tak je radost stoupat. Na vrcholu jsme v 11 hodin. Výhledy sice azurové nejsou, ale vrcholy jsou vidět, nefouká a tak na vrchol strávíme víc jak hodinu. Kdo z vás si Satana osedlal na hodinu?
Dolů… a začíná drama
Sestupujeme opatrně. Já s Aničkou na laně, ostatní sólo. Jet žlabem po zadku se dnes nikomu nechce. Postupujeme pomaleji, ale jistě. U výstupu ze žlabu do traverzu na nás čekají ostatní.
A pak to přijde.
Berťas hlásí, že upadl. Naštěstí to hned brzdil na cepín. Je spokojený – bez paniky, bez zbytečného dramatu. Trochu větší paniku má Kuba. Spadl mu totiž batůžek. I s doklady. A ten se rozhodl pokračovat žlabem dolů bez majitele. Kuba se rozumně rozhodne, že se za ním po ledech vracet nebude.
Tak jo. Jdu já, uvidím kam mě to pustí.
Opatrně slézám první lehčí ledy, asi tři metry vysoké. Zastavuju se nad dalším ledopádem, nadávám si, že jsem si nevzal lano je zde slaňák. Naštěstí se to dá obejít přes žebro a zpět do žlabu slézt koutem. V tu chvíli cítím, jak loktem začínám hoblovat svoji goráčovku. To úplně nechci. Napadne mě, že si bundu uvážu kolem pasu… ale nestojím úplně jistě. A tak přichází „geniální“ nápad: hodím ji do žlabu.
Jakmile bunda opustí moje ruce, dochází mi, že to nebyl ideální tah.
Z pohledu ostatních to totiž vypadá, že dolů letí nejen bunda, ale i její majitel. Iva volá moje jméno, já v koutě za hranou neslyším. Slyším až ve chvíli, kdy se objevuju zpátky na sněhu. To už Kuba řve hlasem, který by probudil i kamzíky na druhé straně Tater.
Bilance? Já celý. Bunda celá. Batůžek kousek pode mnou. Všechno dobře dopadlo.
Později se dozvídám, že nejhůř to nesl Berťas. Představa, že jsem zhučel dolů, nehýbal se a neodpovídal, ho rozhodila víc než vlastní pád. Chvíli se se mnou dokonce nebavil. Ale jen chvilku.
Slunce, klid a návrat
Nad Skokem si ještě užíváme sluníčko, které se konečně ukáže, a pak už jen přes Štrbské pleso zpátky k autu.
Akce parádní. Pohoda i drama – přesně taková, jak to v Tatrách máme rádi. Zážitky musí být silné.
Díky všem za skvělou výpravu.
