Na březen jsme měli naplánované zimní Tatry. Nakonec se nás sešlo pět odvážných – Iva, Toňa, Berťas, Doktor a já. Zázemí jasné: Zbojnická chata. Cíle podle podmínek ambiciózní – Bradavica (2489 mnm) a případně hřebenovka ze sedla Malý Závrat směrem na Svišťový štít.
Jak to tak bývá, chata objednaná dlouho dopředu = počasí vždycky trochu loterie. Ale nás má někdo nahoře rád. Opět předpověď ideální, realita ještě lepší – krásně, sníh super, laviny na dvojce.
V sobotu 14. března vyrážíme ze Starého Smokovce přes Hrebienok a dál do doliny. Ze začátku nadávám na sníh – vypadá to, že ve žlabech to nepůjde, sníh měkký, boří se. Zkrátka podmínky na těžkou mokrou lavinu. Ale kolem Brány (cca 1800 mnm) se to láme – krásný, ztvrdlý prašan, ideální podmínky.
Na Zbojandě nás vítá Majo. Když vytahujeme tradiční „úplatky“ (Toblerone a staroměstské trubičky), svolává personál se slovy: „Vidíte, já jsem vám říkal, že budou!“ 😄 Je radost dělat radost.
Poprvé spíme na půdě – ale ne na velké cimře, máme „pokojíček“ pro šest jen pro sebe. Nakonec vlastně lepší než dole na pokoji.
V neděli vyrážíme na Bradavici. Klíčový je závěr žlabu do sedla pod Kupolou – z dálky nevypadal úplně přívětivě. Ve skutečnosti ale v pohodě: tvrdý, kompaktní sníh. Závěr už lezecký, dost zavřený a nateklý ledem, ale nic, co by nás mělo otočit zpět k chatě.
Nahoře na hřebeni luxus – slunce, výhledy, pohoda. Dáme svačinu a pokračujeme na Westerov štít (2409 mnm). Příjemné lezení po skále, sníh už místy vytátý. Ale pohled do žlabu směrem na Bradavici nás rychle vrací do tvrdé zimní reality – severní svah, hodně sněhu, prudké. Shodujeme se, že to dnes nemá cenu riskovat. Představa, že se s námi svah vysype a pošle nás to přes skalní police do doliny, není nic moc.
Takže vrchol dne: Westerov štít.
Dosavadní skóre s Bradavicí – Bradavice vs. oddíl: 2 : 1
Cestou zpět kritické místo řešíme slaněním. Našli jsme starou skobu, snažím se přidat druhou jako jistotu, ale skála je rozpraskaná a nic pořádně nedrží. Nakonec však v klidu.
Další den má přijít změna počasí, takže po obědě by to mohlo jít do sněžení nebo deště. Volíme proto hřebenovku na Svišťový štít.
Startujeme variantou přes Malý Závrat – žlab prudký, ale sníh tvrdý, jde to. Horší je pokus o výstup na Kresaný roh – tady jsme podcenili výbavu. Sestupujem kousek dolů, Zkoušíme obchvat, stěnou, ale na hřebínku je jasné, že to s tím, co máme, není ono.
Otáčíme to, a slaňujeme ze staré skoby zpět do žlabu (Doktor u toho stíhá dramaticky popsat, jak místo slibované hřebenovky na sluníčku málem umrznul ve staré skobě v naprosto kolmé stěně 😄).
Nakonec volíme jistější variantu širokým žlabem přes Hranatou vežu. Toňa s Berťasem se rozhodnou vrátit na chatu, my pokračujeme. Vrchol Hranaté veže (2260 mnm) sice bez velkých výhledů, ale i tak to stojí za to.
Pokračujeme přes pohodový hřebínek pod Širokou vežu. Podle podmínek zvažujeme sestup, ale když vidíme pěkný žlab, naše oddílové předsedkyně – Iva, nás dovede ještě pro jeden vrchol.
Zpět na chatě už jedou klasické historky – Doktor znovu barvitě líčí své „skoro bídné zahynutí v kolmém kolmáči“ já líčím stres když jsem viděl zamotené lano, které Toňa s Berťou zvládli dramaticky rozmotat – kdy spo po odvázání a přetahování lana sekl zapomenutý uzel ve stěně.
Ale přesně toto jsou ty momenty, které dělají silné zážitky. Zkrátka užíváme si pocit ze dvou krásných lezeckých dní.
Tatry a Zbojanda opět nezklamala. Jsme tam už skoro jako doma a těžko hledat lepší personál než je na Zbojandě – přesně ten typ lidí kteří dělají chatu tím čím je. Proto se sem tak rádi vracíme.
A vrátíme se. V září v plné síle – 16 lidí.
