Tatry 18-22.7.25 – Režie a produkce – J. Kessler – Bradavica
„Zaznamenal jeden z účastníků“
Široká veža
neděle – se zapsala do mé paměti jako den plný pohybu a radosti, ale i soustředění a zodpovědnosti z každého kroku v té pravé tatranské přírodě, kde už musíte vědět a umět….a já takové lidi kolem sebe naštěstí mám….. .
Po snídani jsme vyrazili ze Zbojnické chaty směrem k Javorovému sedlu (2 250 m n. m.), kde nás čekalo náročnější stoupání suťovištěm – místy nepříjemné, ale cesta a otevírající se výhledy, nám byly odměnou. Nepříjemným okamžikem bylo uvolnění velkého kamene, nikoho naštěstí nezranil. Poté následovala krásná stezka do Sedielka, kde jsme si dopřáli zaslouženou pauzu s občerstvením.
Ze Sedielka jsme stoupali hřebínkem na Širokou vežu (2 461 m n. m.), majestátní vrchol s rozhledy, které se neokoukají. Chvíli výhledy, chvíli stoupající oblačnost. Hledání cesty, proplétání skalním masívem…. Super …..Cestou jsme potkali dva zmatené polské turisty – jeden hledal Priečné sedlo na úplně opačné straně, druhý si myslel, že je na Ladovém štítu. Nasměrovali jsme je správným směrem. I to k horám patří…. Vlídné počasí nám umožnilo setrvat na vrcholu dlouhou dobu.
Sestup do Priečného sedla a na chatu zpět pak zakončil den, který zůstane v nás. Tohle nebyl jen výlet. To byl okamžik, kdy člověk ví, že žije. A to hlavni mělo teprve přijít……Bradavica
Pondělí – Bradavica – vrchol – který nebyl,
den výšek, zodpovědnosti, improvizace a silného lidského spojení…. .
Od Zbojnické chaty jsme se vydali přes Dlhé pleso a Vareškové pleso, odkud jsme začali stoupat Vareškovou dolinou do Slavkovského sedla. Výstup byl ve znamení tepla, slunce, potu, tatranských květin a tichého obdivu k okolnímu světu. Vznášející se mladý orel skalní umocnil mimořádnost dne, navíc později ukázal i rodiče…..3 orli na modré obloze….. .
Skupina ve složení: Jirka, Ivča, Bertík, Kuba, Natty, Janča jsou elitní lezci a já jim mám včas připomenout, že máme taky lano….. Mně to nevadí a nestydím se za to…. .A jsem rád, že mě berou s sebou.
Bradavica (2 476 m n. m.) – majestátní hora čnící nad Slavkovským hřebenem – byla cílem dnešní túry. Hora s charakteristickou siluetou, připomínající nemoc (promiňte), kterou nechcete. Ostrá, neúprosná …. .
Jirka – lídr s chladnou hlavou, který dokáže tým vést i v náročných podmínkách. Ostatní – samostatní, zkušení, klidní, vyrovnaní. Já jsem si dovolil být ten, kdo zpomaluje, ten který nemá rutinu pohybu ve výškách a jistotu kroku jako oni. Ale věděl jsem, že ve chvílích nutnosti se můžu na všechny naprosto spolehnout. Počasí bylo výborné a nic nejevilo známky toho, že by mělo něco býti jinak.
Překonali jsme Východní a Západní Slavkovskou věžu, hřeben byl náročnější, než ten včerejší, výhledy do všech stran byly pro nás odměnou. Postupně jsme zpomalovali, brzdila nás slanění, v 7 lidech přece jen něco zaberou….
V kritickém bodě – Ihla pod Bradavicou – přišel zlom. Jirka situaci vyhodnotil: stoupající obtížnost, zpomalující se skupina, riskantní cesta vpřed, no popravdě žádná cesta vpřed. Padlo rozhodnutí – vracíme se. S naším velkým štěstím nad posledním slaněním zůstal Kuba s Natty a pomohli nám při zdolání tohoto úseku zpět. Následovalo několik lanových délek slanění v terénu nestabilního kamení. Ufff ! Tam kde Jirka budoval, Kuba matroš sbíral a cestu uzavíral s rozvahou, jakou jsme měli vpředu.
Zpět jsme sestoupili suťovištěm ke Zbojnické chatě. Večer přišel s odměnou – sdílením zážitků, pohledů, názorů, ale i smíchem a hořcem na naše zdraví. Atmosféra byla neopakovatelná. Radost, že jsme byli dole spolu a v bezpečí….
Ten den si poneseme v sobě dlouho. Tatry v jejich surové podobě, pro to, co jsme zažili, i pro to, jací jsme byli. Každý jiný, ale společně jsme vytvořili něco, co už nikdo nikdy nevezme……..zážitek na celý život…..
A Bradavica ? No a co….. 🙂
Tolik slovy jednoho z účastníků
Teď, co by režisér, producent a náčelník, jak zaznělo, přidám svůj pohled, doplním to co z mého pohledu nezaznělo, či bych rád ještě zdůraznil 😉
Pátek – odjez do Hágů
První část výpravy – Iva, Jana, Jirka (Doktor), Berťas a já – vyrážíme v pátek směr Vyšné Hágy, kde podle tradice spíme pod stříškou u bufetu. Rumík, zkazky o lišce a medvědovi a rychle do spacáků.
Sobota – Zbojanda a první výstup
5:30 ráno, tramvají z Hágů do Smokovce a stoupáme přes Hrebienok na Zbojanku. Ať už díky tomu, že nás znají, nebo již tradičnímu podplácení čokoškou Toblerone + nově Staroměstské trubičky, jsme vpuštění na pokoj již v 10 a nemusíme čekat do 15h jak běžní smrtelníci 
Přebalujeme matroš a jdeme na věc. Lezení na Javorový štít.
Doktor se šlechetně obětuje a místo do stěny vyráží s Týnou, kterou jsme cestou potkali, na Svišťák a Východnou Vysokou. Skóre? 1:0 pro Doktora
Naše čtyřka: Iva + Jana a Berťas + já. Berťas se rozhodne tahat svou první tatranskou vícedélku – pět délek v obtížnost V. My za ním trošku na štandech mrzneme, ale dá se to přežít.
Ale pak přichází sestup = slaňování. Já jedu první, připravuju štandy, holky poslední, stahují lana. Jenže. Dvakrát se lano zakousne ve spáře. Zpět nahoru, vyprostit a zpátky dolů. Trochu se to natáhne, ale chata to odpouští. Večeři stíháme.
Na Zbojandě už čeká druhá půlka výpravy (Kája, Natka, Petra, Kuba) a i Doktor s Týnou dorazí s úsměvem. Den první – splněno na jedna mínus, odškrtnuto.
Neděle – Široká věža jako test
Tady slouží hlavně jako technická zkouška před Bradavicou. První exponovaný sestup z Javorového sedla, pak hřeben na Širokou – všichni jedou jako mašiny. Bylo jasné, že večerní porada nebude dlouhá – Bradavica se jde dle původního plánu.
Pondělí – Bradavica ala „Zkouška nervového systému“
V hlavě mám několik vykřičníků, proto 15 minut čumím do stěny a snažím se najít kudy by se dalo případně zdrhnout.
Vykřičníky!!! Neznámý terén; velká skupina, 2 slanění, exponovaný výstup na Bradavicu; v 17h možnost bouřek.
No nic. Vyrážíme.
Ráno to jde skvěle – ve Slavkovském sedle máme dokonce časový náskok. Ale jakmile jsme v travnaté části hřebene, začínáme zpomalovat. Nejsme zajištění, ale pořád držíme kurz. Vylezeme na Západní Slavkovskou vežu (popis z průvodce – pod Západní Slavkovskou terén tuhne) Jeden z nás si vzpomene, že máme i lana (pravděpodobně protože už ho nebavilo ho nést). Nebýt jeho poznámky, do slanění by jsem šli s lany na báglech
První slanění za věží, druhé ze Západní Skrinicové – tam už máme hodinu sekeru. A pak přichází PROBLÉM jménem Starolesnianská Ihla.
Dle průvodce – ihlu obcházíme zprava. V roce 2021 tam byl černý prusík. Teď? Nic. Ani police, ani náznak cesty. Terén se mění na chaos z kamenolomu, krok dopředu – dva zpět. Přemýšlím: Vracet se přes ta slanění? Slaňovat dál? Lézt přes Ihlu?
Rozsekne to Kuba, který naštěstí stojí u druhého slaňáku a čeká co my dole vymyslíme. „Hele jsou už dvě hodiny, měli jsem být toto dobou na Bradavici.“
Já tedy ze všech blbých variantu volím tu nejmíň? Blbou a vracíme se.
Mezi Západnou a Východnou Skrinicovou věžou čumím do žlabu. Tudy by to snad šlo. Tedy pokud najdu níž možnost na štandy. Nacházím. Dokonce i pár starých, pofidérních smyček – znamení, že tudy už pár zoufalců prchalo. Hurá, nejsme první kokoti Vymotáváme se dolů, ve stěně necháváme pár smycí, pár karabin – a hlavně kus napětí.
Ale dole jsme všichni. Všichni.
Tým jako jeden organismus
A tady bych rád zdůraznil to nejdůležitější – všichni jsme fungovali jako jeden člověk. Když to ve mně na Ihle bublalo, když lítaly výrazy, které se nehodí tisknout, nikdo nepanikařil. Každý dělal přesně to, co měl. Bez teatrálnosti, bez chaosu. Prostě tým. A v tom je síla. Nezáleží, kdo je „lepší lezec“ nebo má větší zkušenost, přelezené prásky a druhý jen odchozené chodníky – důležité je, že všichni táhnou za jedno lano. A tady jsme ho drželi všichni pevně, a hlavně táhli všichni jedním směrem.
Z mého pohledu parta lidí, s kterou si rád obdobnou akci zopakuji.
Více fotek na Zoneramě ZDE od Jirka K.
Fotky od Kuby – ZDE na Rajčeti