Již když náš oddíl na Ráblu v roce 2020 pořádal soutěž Mladí Horalové, Roman Šmíd, otec zakladatel MH mě oslovil, zda bych nenaplánoval výjezd do Tater pro lidi, co se kolem MH motají.
Tato myšlenka uzrála i díky obstrukcím s Covidem až na podzim loňského roku, kdy jsem si stanovali termín na 15. června.
Původní místo – Chata pod Rysmi se změnila na Zbojandu a Terrynu, taktéž se průběžně měnilo složení, které se ustálilo na 9 lidech.
Nakonec se výpravy zúčastnili – Faflis, Stelda, Fous, Charli, Dušan, Petra, Zip, Toňa a já.
Nejen příprava výjezdu do Tater prošla změnami, jak místem, tak složením, ale hlavní změnu prodělaly Mladí Horalové. Nechci rozebírat, ale letošní ročník je poslední, který tato parta lidí bude organizovat.
I proto vznikla myšlenka vzít do Tater všechna trička která budou zastupovat již proběhlé ročníky, a tak se rozloučit. A zároveň se domluvit na novém projektu, který by na MH navázal, tantokrát bez ČHS.
No nic. Ve středu večer se postupně sejdeme v Zábřehu na nádraží – První přijedu já s Toňou, následně autem Zip, s Lanškrouňáky a díky informačnímu šumu čekáme na příjezd Steldy s Faflisem.
Všech 9 nás naskáče k Zipovi do auta a hurá směr Tatry.
Po jedné v noci příjezd do Vyšných Hágů, zde přespíme do rána, pak sedáme na místní „tramvaj“ přejezd na Hrebinek odkud výstup na Zbojandu, kde nás čeká hromada sudů s pivem, které nám s vrtulníkem lítaly nad hlavou
Počasí přeje, tak se ubytujeme a dáme první lezení.
Konkrétně Javorový štít – cesta Rebrom na východný vrchol, klasa za V.
Překvapí, ale nezaskočí nás množství sněhu v dolině. Jen překrok ze sněhu do stěny, od které nás dělí šestimetrová propast, byl malinko vzrušující. Samotné lezení pak už nečinilo žádný problém. Cesta přelezena, Toňa si také vytáhla délku a slaňujeme.
Jedu první, chystám přestupy. V poslední slaňovací délce nejspíš lanem shodím kámen, který mi přistane na holeň. Nevěnuji tomu pozornost. Až když vše sbalím podívám se jak velká bude modřina. Krev netekla, tak po vyhrnutí kalhot mě překvapí, že se dívám dírou až na kost.
No nic, zavážu na chatě mi Charli vše krásně stáhne mašličkou a pohoda. Nic nebolí… Jen v noci mi šrotuje hlava, zda nemám radši sejít a jet si to nechat zašít… Ráno ale vše vypadá dobře, tak pokračuji v krasojízdě. Za což jsem rád, protože až do těchto řádku, zatím vše OK 🙂
Druhý den po domluvě díky sněhové pokrývce následuje společný přechod přes Priečne sedlo. Sněhu dost, ale je pochůzný, takže se neboříme a ani není jak šutr, takže se dá krásně zakopávat.
Počasí nám přeje, nespěcháme, užíváme si rozhledů.
Dolů do Malé Studené doliny někteří volí sestup ferratou, jiní slanění. Na pohodu dojdeme na chatu. Vzhledem k únavě a díky tomu že jsme zvolili pomalé tempo, už se nikam do stěny nepouštíme. Užíváme si pohody, odpoledne ještě krátká metodika -> štandy, souběžný postup na laně ve družstvu. Zítra to oceníme 😉
Sobota ráno vítr a mlíko. Měníme tedy plán. Nejdeme lézt, neboť bychom na štandech vykosili, tak volíme VHT přes Malý a Velký Ľadový štít – 3tí nejvyšší vrchol Tater
Cesta do Sedielka, nooo.. sněhový žlab dobrý, jen vítr a mlha. To bude na hřebení masakr. Sníh jsem tam neočekával, ale ten vítr, hovno rozhledy, to jsem mohl jet u nás na Sedlo :))
Jsme v Sedielku. Mlha, z Polska věje, no co. Navážeme se, jdeme skalnatým hřebínkem na Malý Ľadový štít – z 2376 mnm do 2602. Zde je terén spíš chodecký, to hlavní „lezení“ nás čeká až na Velký Ľadový.
Někdo, nad námi drží ochrannou ruku. Vítr se utiší, mlíko se rozpouští a čekají nás krásné dramatické rozhledy. Prostě výstup na vrchol s absolutním orgáčem. 🙂
Na Malém Ľadovém se kocháme, fotíme a vydáváme se přes Ľadovou štrbinu na Velký Ľadový. Krásný hřebínek. Já jdu navázán s Toňou, při setupu jistím já ji, při výstupu ona mě. Krásná spolupráce. 🙂
Velkého Ľadového vrcholu dosaženo. Nádherná práce. Úsměvy, společné foto, svačinka, prostě skvělá atmosféra. Opravdu nás má někdo rád.
Sestup oproti očekávání na pohodu. Zespodu to vypadalo, že sníh nás bude čekat hned pod Ľadovým koněm, ale víc jak 2/3 z Ľadové priehyby jdeme po skále. Spodní sněhová část už není nijak příkrá, ale i tak zůstáváme navázáni. I když nad námi někdo drží ochrannou ruku, nemá cenu pokoušet štěstí.
Nad Spišskými plesmy se rozdělujeme. Někdo se jde ještě projít pod Baraní rohy, jiní jdou pomalu k chatě. Scházíme ze sněhu a v trávě Stelda o něco zakopne. Koukáme na to. Dva neskutečné hlodáky. Přemýšlíme, kdo takové obrovské zuby mohl mít. Nevíme.
No nic. Jdeme dál. Pár se nás sejde u Velkého Spišského plesa. Někteří, Faflis, Stelda, Zip, zůstávají, jiní jdou na chatu.
Po chvilce vrtulník. Někdo spadl z Baranieho sedla. S Charlim a Fousem berem lana a jdem tam, když by byla potřeba pomoc. Potkáváme Zipa, který sestupuje z Baranieho sedla. Spadla holka, kterou vrtulník snesl. Zůstala tam ale skupina 5ti lidí, tu už má na laně Stelda s Faflisem
Ti totiž ten pád viděli, tak okamžitě šli od plesa do sedla. Byli tam ve stejný moment jak vrtule. Kluci krásná práce.
Skupina ke které patřila ona spadlá, obzvlášť Pepa, naši pomoc opravdu potřebovali. Pád kamarádky, je trošku rozhodil.
Večer na chatě dostáváme informaci, že holka by měla být v pořádku – zlámané obě zápěstí otřes mozku. Snad se z toho bez následků dostane.
Trošku nás zaskočí informace, že 3 týdny zpět byli lézt na Ostrovu, kde potřebovali taky vrtuli. Zřejmě dobrý oddíl.
My pak diskutujeme nad nálezem hlodáků. Zip do placu hodí po svém – „volové, to bude z toho… Tatlise nebo jak se jmenuje“. Samozřejmě se všichni tlemíme,
z řehotu nás vytrhne hlas. Nevíme jak, ale najednou mezi námi sedí muž, zarostlá tvář, jeden by řekl stařec, oči však mluví jinak. Na první pohled horal tělem i duší.
Zeptá se. „Možem ?“ Vezme hlodáky, dívá se na ně a jen pronese. „Dievčatá a chalani, áno, to je z Tatlisa.“
Ztichneme. Čekáme, zda k tomu ještě něco řekne. Pak zazní otázka. „Co je to za zvíře?“
„Kto hovoril zviera, to on na vás dohliada“. Zvedne se, odejde a nechá ve vzduchu ještě víc otazníků, než bylo na začátku….
Kolik že těch Horců jsme vlastně vypili?
No nic, jdeme spát, ráno už nás čeká jen sestup do doliny a odjezd domů.
Ráno si ještě s Toňou domlouvám, že zde na chatě nechám špágaty a sedáky, vždyť v sobotu jsme zda znovu, tentokrát s oddílem a Foglem
Tatry se s námi loučí krásným počasím. Fotím, dolů jdeme pomalu, komu by se taky odsuď chtělo.
Než zajdeme do lesa, naposledy se otáčím, štíty jsou v mlíku. Kochám se. Ale, jen záblesk, něco se mezi štíty mihne, rychlá fotka, nevím zda to je jen přelud po včerejší diskuzi o řezácích a následek hořců, či jen přání vidět něco, co již dlouho nebylo spatřeno… ať tak či tak, jsem přesvědčen, že něco tam bylo a je.
Jak říká Stelda, třeba se otevřelo okno v čase a prostoru a my dostali tu šanci Talise spatřit 🙂
