Kurz lezení na skalách aneb
„Když májový víkend na Ráblu, je skoro jak prosinec v Tatrách.“
V půlce května jsme se rozhodli, že zima, déšť a hrozba sněžení nejsou překážky, ale výzvy. Ano, čtete správně – právě v takových podmínkách proběhl dlouho očekávaný kurz lezení na skalách pro dospělé. V únoru, když byly vlastně vyšší teploty než teď, to znělo jako skvělý nápad. V květnu už trochu míň.
Předpověď na víkend? Trošku horší předpověď na tatranské ledy, nikoliv však pro pohodový nováčkovský kurz lezení. Neustále dokola mi v hlavě kolovala zásadní otázka: Zrušit, či nezrušit? A protože jsme horolezci a ne překližkáři, rozhodnutí bylo jasné – nezrušit.
V pátek večer se sjíždíme na Rabštejn. Ti odvážnější (nebo méně informovaní) rychle staví stany, dokud je sucho. Ti rozumnější (nebo choulostivější) míří rovnou na chatu. Neprší? Tak hurá na cvičnou stěnku před chatou. Po sedmé si zopákneme základy a těsně po osmé nás déšť s gustem vyžene. Náladu to nekazí. I navzdory dešti jdeme zapálit svíčku k pomníčkům a připít si na šťastné návraty.
Poté obsazujeme konírnu a začíná první neformální přednáška na téma „jak to přežít s úsměvem na líci a panákem v ruce“. Někteří z nás to protáhnou až do dvou ráno, protože proč spát, když sobota má stejně prochcat.
Sobota ráno. Prší celou noc, ale ráno jako zázrakem sucho. Tedy jen nad hlavou. Všude jinde mokro jak sviňa! A tak nadšeně vyrážíme na Gagarinku na nácviky – lezení zatím nepřipadá v úvahu, skály jsou mokré a klouže to snad víc než mokré vápno někde ve III.
Po Rýmařovácích zůstala u skály pneumatika. Proč ne? Potrénujeme na ní chytání pádů.
Oběd vypouštíme a snažíme se co nejvíc vytěžit z toho, že neprší. Jdeme slanit z III. věže. Poslední slaňuje za ideálních Tatranských podmínek – zima, vítr, liják a do toho krupky. Takhle nějak si představuju horolezecký bootcamp a ne kurz pro nováčky 🙂 . Než se stihneme najíst, přestává pršet. Rychlá porada: „Jde se na vyhlídku, uděláme aspoň vrcholové foto a když budeme mít kliku, dáme ještě něco navíc.“ Klika byla – z vyhlídky si střihneme dvojité slanění – z Vyhlídky a z Koutů pořádný převis. Již klasika tohoto víkendu. Poslední borci sjíždějí dolů už za dalšího pěkného slejváku. Skoro jak generálka do Tater. Jen bez sněhu (zatím).
Pak už teplá chata, sauna pro zmrzlíky. Večírek se rozjíždí už kolem páté. Kytara, smích a další debaty jak jinak než o důležitých věcech do pozdních ranních hodin 🙂
Nedělní ráno: neprší! Zázrak! Balíme stany, mrkneme na video z Pradědu – 15 cm sněhu. A my si tu stěžovali na déšť. Ještě jeden výlet na Gagarinku, poslední nácviky a s prvním slejvákem nás počasí vyprovází zpět do chaty. Loučíme se a odjíždíme domů – promočení, promrzlí, ale šťastní.
A teď trochu vážně (ale jen trochu). Jako instruktor si po každém kurzu říkám, že by bylo fajn, kdyby se někdo chytil a zůstal s námi. Tady? Tady se chytila celá parta. Ptají se, co bude dál, mají zájem, chuť, odhodlání a očividně i smysl pro soudržnost – což je pro lezení a hory to nejdůležitější.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli je „nechat jít vlastní cestou“ a začít od října s novou skupinou. Ale pak přišla osudová věta:
„Hele, může se stát, že v novém kurzu chytneš partu kokotů a budeš si nadávat, že jsi tyhle nechal jít.“
Ať chci, nebo ne, za ten čas jste mi trošičku přirostli k srdci 🙂
Takže máte to mít – od října jedem dál! A do té doby? Vidíme se, píšeme si, lezeme spolu. Protože počasí možná nebylo ideální, ale vy jste ukázali, že na to máte a hlavně že to chcete.
A kdo ví – třeba ten liják, krupky a ledový vítr byly osud. Kdyby bylo slunečno, možná bychom si jen v klidu zalezli a já vás nechal svému osudu. Ale takhle jste si sáhli na dno – a dokázali, že právě tam se budují silné vazby.
Takže díky za víkend. A těšte se na další!
